Jak by se stalo nepsaným úkolem nebýt sám, seznamovat se, setkávat se, mít někoho a žít s partnerem ve společné domácnosti. Odborníci vysvětlují, proč jde o přežitek, který těm, kterých se týká, může dokonce ublížit.
Proč někteří lidé odmítají vztah?
To, že člověk žije bez partnera, neznamená, že je smutný, osamělý a touží po novém vztahu. Ale ne vždy to jeho okolí chápe a pravidelnými poznámkami se snaží docílit opaku. „Měla by sis někoho najít, pořád jsi kočka,“ nebo: „Už jsi příliš dlouho sám, změň to,“ mohou být sice slova dobře míněna, ale ne příliš vhodná.
Faktem je, že po dosažení určitého věku navazujeme vztahy obtížnější. Někteří lidé si nedokážou vůbec představit, že by měli u sebe novou známost, například z důvodu předchozích negativních událostí v životě, smrti své lásky či vyššímu věku. Možná i ve vašem okolí znáte někoho, kdo si nevpustí nového partnera do života. Ale přemýšleli jste už někdy nad důvody?
Psychologové se shodují, že lidská psychika se mimo jiné vyznačuje také velkou setrvačností. V tomto případě to znamená, že mezi fyzickým a psychickým odchodem člověka z našeho života zvykne uplynout delší dobu, přičemž někteří lidé se od bývalého partnera neodpoutají nikdy. Speciální kategorii tvoří vdovci a vdovy. I ti se pravidelně, a možná ještě více, setkávají s poznámkami okolí, po kterých vůbec netouží:
„To je krásné, že jsi ho tak milovala, ale je třeba jít dál a dát šanci jinému muži,“ případně o něco necitlivější slova: „To je zvláštní, že nikoho nechceš. Vždyť člověk by neměl být sám.“ Odborníci poukazují na fakt, jak moc je dnešní doba ovlivněna trendem, že všichni mají žít vesele, aktivně a samozřejmě společensky. Samota bývá vykreslována v negativním směru. Pokud někdo ovdoví, nebo ho láska po dlouhých letech znenadání opustí, a dotyčný i po čase prohlásí, že je mu smutno a netouží po novém vztahu, setkává se spíše s nepochopením.
Nevidíme do cizí kuchyně
… vždyť muž, který na první pohled působí jako tvrďas a vzbuzuje dojem, že samotu dobře zvládá, může každý večer v tichosti truchlit při fotografii své lásky, kterou navěky ztratil. A to klidně i po letech.
Stejně tak žena, která budí zdání necitlivé horenosky, ale ve skutečnosti svého chlapa milovala as láskou se o něj do poslední chvíle starala, často čelí osočování. Což tam po tom, že ztráta partnera ji bolí a nemá potřebu lepit jizvy na duši novou známostí. Proto říkat někomu, kdo ztratil partnera či partnerku, ať nezůstává sám a někoho si najde, utrácí účinek.
Dva opačné pohledy
Vztah šestačtyřicetileté Alici považovali mnozí za dokonalý. Pouze ona však věděla, že za zavřenými dveřmi prožívala s partnerem krušné chvíle, zvláště pokud si vypil. Fatální se mu stala právě jízda pod vlivem alkoholu, po které tragicky zemřel. Pro všechny to byl šok.
Po čase Alice zjistila, že jí je dobře. Že může dělat co chce, přesně tehdy, když chce. Už se víc nemusí podřizovat kohosi náladám, snášet výčitky a alkoholické výlevy. A při představě, že by si pustila do života muže, ze kterého se může po čase vyklit stejný despota, se jen setřese. Přestože netvrdí, že tento stav je trvalý, aktuálně se na něm nic nemění. Nad řečmi o tom, že s blížící se padesátkou se její kredit u mužů výrazně zmenšuje, se může jen pousmát.
Jiný příběh nám prozradila čtyřicetiletá Jana. Manžel jí umřel před dvěma lety na onkologické onemocnění. Janka se o něj starala, náročnou léčbu s ním absolvovala od začátku a podporovala ho až do konce. Její milovaný muž zemřel doma.
„Byla jsem neskutečně vyčerpaná, pochopí mě jen někdo, kdo si prošel stejnými starostmi. Kamarádky mi po čase začaly naznačovat, že je čas žít a netát se v žalu. Podobné návody, přiznám se, nesnesu. I když si připadám osamělá a můj, donedávna přesně nalinkovaný život, mi přijde prázdný, nový vztah odmítám. Proč bych se měla s někým seznámit, když nechci? Nejsem připravena. Manžel mi strašně chybí a neumím si představit, že bych měla usínat a probouzet se při někom jiném. Nerozumím ani dobře míněným radám okolí, které mi podobné návrhy podsouvají téměř na denní bázi,“ přiznává trošku rozzlobeně.
Odlišný přístup mužů a žen
„Každý prožívá ztrátu partnera jinak. Nejhorší je první rok, hodně závisí pochopitelně na důvodu, proč jsme zůstali sami,“ upozorňují znalci. V tomto směru poukazují na rozdíly mezi pohlavími.
Ženy to, co přežívají, dokážou pojmenovat, uchopit do slov. Vědí o tom mluvit, filtrovat nahromaděné emoce a konkrétní akcí či alespoň rozhovory se s bolestí postupně vyrovnat. Naopak, muži obvykle nejsou schopni říci, co cítí.
